Gólmanka Marešová o konci kariéry: Rozlučka s plzeňskou palubovkou byla mimořádná tím, že se dělala srdcem. Ženský futsal má do budoucna obrovskou možnost být tím, na co lidé rádi chodí
Neuvěřitelný konec jedné neuvěřitelné hráčky a mimořádného člověka. S hráčskou kariérou se po konci letošní sezony rozloučila legendární gólmanka Olga Marešová. Rozlučka před domácím publikem přišla v úvodu února a přinesla do 1.Futsal ligy žen nevídanou show v kombinaci s přívalem emocí. Nejen o tomto dni jsme si povídali s legendou ženského futsalu – Olgou Marešovou.
Máš za sebou poslední sezonu, a to jak v reprezentaci, tak v nejvyšší soutěži žen. Jak na tuto sezonu budeš vzpomínat?
„V reprezentaci asi jako na nejlepší sezonu, kterou jsem kdy odehrála. Výkonnostně jsem se chytila hned v úvodu roku, a i chuť do hry byla veliká. Bohužel jsem už někdy v létě věděla, že moje cesta ve futsale se blíží do pomyslné cílové rovinky, ale úplně jsem si to ještě nepřipouštěla, protože jsem si ještě chtěla splnit několik cílů. Dostat se na kvalifikaci na Mistrovství světa a ukázat, že na to ještě mám, což se nakonec podařilo. Podle mě to byla moje nejvydařenější reprezentační sezona.
Co se týče týmu… bylo to těžší. Sezona 1.Futsal ligy žen začíná o něco později, a tak jsem do toho vstupovala s tím, že je ještě vše před námi. Tady bylo mým největším cílem dostat se do Final4. To se nakonec bohužel nepovedlo, ale to je zkrátka sport. S Plzní jsme v posledních letech předváděly velmi dobré výkony, letos si to zkrátka nesedlo.“
Jak sportovec pozná, že je čas mávnout a jít dál?
„Je to hrozně těžká otázka, na kterou hledám odpověď od července. Jsou zkrátka věci, které jsou důležitější, než sport. Já bych nikdy nechtěla týmu dát méně než sto procent, protože to zkrátka není fér. Už nějakou dobu jsem věděla, co mě čeká, ale zároveň jsem furt chtěla pokračovat a makat, abych tomu týmu mohla dát maximum. Kdyby to nešlo, klidně bych skončila už v létě, ale to tělo to naštěstí dalo. Nyní vím, že už nebudu schopná dávat týmu sto procent a přijde mi nefér v něm tím pádem zůstávat jako hráčka. Splnila jsem si své životní sny a vlastně tak úplně neodcházím. Mohu v týmu nadále působit, ale na jiné pozici. Do budoucna bychom se možná mohli bavit o tom, že bych působila, coby hráčka, v nějaké nižší soutěži, ale teď to opravdu není na pořadu dne.“
Kam se tedy vlastně sune ženský futsal za poslední roky?
„V porovnání s lety, kdy jsem s futsalem začínala šel hodně dopředu. Tehdy to nemělo nějakou souvislou tabulku, strukturu a celkově to bylo spíše pro zábavu. Nyní se každým rokem snaží svaz přijít s nějakou úpravou, což je jistě ku prospěchu. Tím, že se sezona futsalu trefuje do období fotbalové přestávky se může tomuto sportu věnovat poměrně mnoho fotbalových hráček a talentů. Tím, že reprezentační trenér Tomáš Štverák, který ženský futsal v Plzni mimochodem zakládal, je velmi proaktivní z hlediska futsalového rozvoje se celý ženský futsal sune dopředu. Pořádají se kempy, spolupracuje s ostatními trenéry, což je velmi důležité. Klíčové pro ten rozvoj v týmech je, aby se k hráčkám přistupovalo jakýmsi futsalovým přístupem. Nehrajeme fotbal v hale, jedná se o jiný sport, proto je důležité naučit hráčky futsalové základy, díky kterým mohou futsalově růst. Tomášovi Štverákovi se podařilo udělat z fotbalistek futsalistky a my v Plzni jsme toho důkazem. Nyní se tohle snaží vštěpit i do ostatních týmů, kterým chce být nápomocen. Mimo to sleduje aktuální trendy ve světě futsalu žen, jelikož si dobře uvědomuje, že co by fungovalo u mužů, u nás nepůjde.
Doplnění futsalu fotbalem je vlastně ku prospěchu. Futsal je rychlejší, akčnější, jste víc na míči. Ve fotbale se mi kolikrát stalo, že jsem z pozice brankářky celých devadesát minut doslova fandila svému týmu, což se ve futsale nemůže stát. I v těch méně výživných utkáních si člověk několikrát za utkání sáhne na míč, rozehraje, vytvoří akci. Problémem spojení fotbalu a futsalu může být strach fotbalových trenérů o zdraví svých hráček. Palubovka je úplně jiný povrch než tráva nebo umělka. V případě, kdy dojde ke zranění se může hráčka vyřadit ze sezony, jak futsalové, tak fotbalové, což je pro týmy problém. Jsem ale přesvědčená o tom, že se tyto dva sporty dají velmi dobře spojit.“
Pomohla by například intenzivní spolupráce fotbalových klubů s těmi futsalovými?
„Myslím, že ano. Ženský fotbal je svým rozvojem před futsalem. Bohužel i ženský fotbal se stále ještě rozvíjí. V popředí jsou ale dva ženské kluby – Sparta a Slavia. Dnes díky dobrému marketingu chce více holčiček v mládí hrát fotbal. Faktem ale je, že ne každá fotbalistka se uchytí právě ve fotbale. Při spolupráci fotbalových klubů s těmi futsalovými by mohlo nastat to, že by některé hráčky přijdou na to, že pro ně bude futsal lepší cestou. Z mého pohledu na náš tým, kdy téměř všechny, co jsme v Plzni začínaly, jsme hrály fotbal, ale o futsale skoro nevěděly. Díky založení ženského týmu a příkladné práci s námi se ve futsale našla většina z nás. Velká část týmu se poté podívala i do reprezentace.“
Posouvá se futsalová reprezentace k tomu chtěnému evropskému standardu?
„Výkonnostně se ještě nemůžeme rovnat týmům jako je Španělsko či Portugalsko, ale postupně si své jméno a ohlasy v Evropě budujeme. Myslím, že první větší pozornost jsme na sebe strhly na začátku minulého roku na turnaji v Srbsku. Jel tam nově vzniklý tým s asi poměrně nulovým očekáváním od okolí, kde jsme se nakonec umístily na třetím místě. Dále přišla kvalifikace na Mistrovství světa, která dopadla velmi dobře, jakkoli se nakonec nepostoupilo. Letošní rok se už národní tým žen utkal dvakrát s Maďarskem na jejich půdě, kdy se z Maďarska vezlo domů snových šest bodů. Maďarsko se, narozdíl od nás, na kvalifikaci na Mistrovství světa dostalo, ale my jsme chtěly dokázat nám i ostatním, že dokážeme uspět i s takovými týmy. Ta cesta současného týmu je dobře nastavená a věřím, že na další veliké akci se předvede kvalitní reprezentace.“
Zmínila jsi aspekty, které prezentují ženský futsal jako velmi koukatelný sport. Přesto ani ty nejlepší týmy nejsou prakticky vidět…
„Propagace futsalu žen je zkrátka absolutně nedostatečná. Muži už se dostávají do stavu, který vypadá poměrně dobře, ale u žen to tak není. Největší problém je, že zápasy ligy žen nejsou nikde vysílané, a to ani na YouTube. Když už se něco dostane do vysílání, je to jen Reprezentace, za což jsme ale samozřejmě vděčné. Pokud jde o kluby, absolutně nefunguje nějaký marketing. Jde především o to, že kluby na to nemají lidi ani peníze. Jak jsem zmínila dříve, jsme stále v začátcích a vše se ve futsalových klubech žen vyvíjí. Co se týče PR týmu v Plzni, máme zatraceně velké štěstí na člověka, který letos předvedl něco, co ženskou futsalovou ligu odstřelilo do úplně jiného vesmíru.“
V první lize se ale přeci jen zrodila jedna velká akce k příležitosti tvého rozloučení s plzeňskou palubovkou…
„To, co se stalo, byl obrovský boom, který se vlastně děl trochu za mými zády. Moc jsem o tom nevěděla. Upekl to člověk, který dělá PR plzeňskému Interobalu, který si asi řekl, že si udělá velice nabitý víkend, že do té doby asi nepotřebuje ani spát, a vymyslel našemu futsalovému turnaji propagaci na úplně jiné úrovni. Udělal to formou mé rozlučky, která se proměnila ve velkou akci a udělala reklamu ženskému futsalu. Nejlepší na tom byla jeho vlastní iniciativa a to, že to udělal od srdce. 8.2. 2025 se v Plzni sešly kvalitní týmy a mnoho reprezentačních hráček, které všem divákům ukázaly, jaký je ženský futsal. Já si myslím, že to, co se v tom únoru stalo se v ženské 1.Futsal lize žen nikdy předtím nestalo. Přišlo spoustu lidí. Byla tam show a celkově obrovská futsalová reklama, která prostě měla všechno, co měla mít. Nejblíže se k tomuto bodu dostala jedině reprezentační akce a to kvalifikace žen na Mistrovství světa ve futsale v Teplicích, kdy byla podpora rovněž obrovská.“
Skoro by se až řeklo, proč se začala dělat reklama ženskému ligovému futsalu až teď…
„Byla to zkrátka akce jednoho člověka, který do toho zapojil své známé, kteří byli ochotní to pro nás udělat, ale realita je taková, že dosah té akce sahal daleko za Plzeň. Pro mě osobně to byl samozřejmě neskutečně silný emoční zážitek, ale ten dopad byl na celou ligu. Zaznamenala to doslova celá futsalová republika. Zaznamenali to lidé, kteří předtím futsal neznali, zaznamenali to lidé v mé práci, kterým to taky nic moc neříká. Spousty lidí se se mě na to ptalo a možná si mnozí ani neuvědomují, jaký dosah ten den měl. Je to něco, díky čemuž se může ženský futsal obrovsky posunout.“
Jak na ten den budeš vzpomínat? Najednou jsi přišla do haly a zjistila, že se to opravdu děje…
„Den předtím jsem snad vůbec nespala. Byla jsem neuvěřitelně natěšená. Na ten turnaj přišlo mnoho mých známých, členů rodiny, ti nejbližší. Trochu škoda je, že jsem se dva měsíce před turnajem rozhodla poslat v tomto termínu rodiče na zaslouženou dovolenou. Týden na to jsem se dozvěděla, co se bude dít. Chvíli jsme se bavili o tom, že by nejeli, ale to by nebylo fér. Díky mnoha a mnoha materiálům jim to neuteklo. Bezesporu to bylo nejhezčí ukončení kariéry, kterou jsem si ani v hlavě nemohla vysnít. Byla doslova plná hala, a to se nebavíme o desítkách lidí, ale stovkách lidí, což jsme nikdy nezažily.
S domácím prostředím jsem se tak rozloučila nejlépe, jak to jen šlo a celý ten den byl něco neuvěřitelně silného. Mohu si dovolit tvrdit, že je to jeden z mých nejdůležitějších dnů v životě a děkuju všem, kteří tam se mnou byli. Když si vezmeme, kolik lidí na nás běžně chodí, tak taková akce působí jako něco absolutně nereálného. Lítaly otázky, proč by se teď mělo něco změnit a proč by asi přišlo více lidí. Pak přijdu do haly a zjistím, že to reálné je a ti lidé tu opravdu jsou.
Zmínila jsi vysokou návštěvu. Tvůj poslední zápas doma proti Ostravě sledovalo 370 diváků. Dočkáme se ještě něčeho podobného?
„To číslo je nádherné a pro nás těžko před touto akcí představitelné. Byla to velikánská věc s velmi vysoko nastavenou laťkou. Já pevně doufám, že se něčeho takového ještě dočkáme. Na finálovém turnaji futsalu žen bylo také poměrně dost diváků, ale tolik jako na akci v Plzni rozhodně ne. Celé je to zkrátka o tom, že pokud člověk něco dělá s láskou a obrovskou péčí, tak se můžeme dále dočkat takto nádherných akcí. Zároveň si myslím, že poměrně velké množství diváků přijde i na další naše zápasy, protože je ženský futsal upoutal.“
Byl to den především o tobě, což potvrdila i závěrečná rozlučka, kdy se na palubovce sešla velká část diváků a o emoce nebylo nouze…
„Ten feedback byl skvělý. Přišly se podívat hráčky, které s námi v Interobalu začínaly. Přišli i moji bývalí trenéři a mnoho blízkých kamarádů. Nejvíce jsem vděčná členům rodiny, kteří pro mě byli největší oporou – sourozenci Nikča a Dáda. Jsem ráda, že byli přítomni nejmladší členové rodiny i ta nejstarší, kdy se přijela podívat babička, která mě nikdy v životě neviděla hrát. Celkově byla vidět ta péče, která se tomu dala.“
Kam nyní povedou tvé futsalové kroky?
„Momentálně především k reprezentaci. Dostala jsem možnost posílit realizační tým žen, čehož si moc vážím. Nebudu tvrdit, že jsem zavřela jednu knihu a jdu dál. V hlavě mi to stále lítá a je jasné, že mi ta hráčská sféra bude chybět. Těch emocí se ze dne na den zbavit nedá. Působení u reprezentace jsem tedy přijala s otevřenou náručí a jsem moc ráda, že můžu s týmem nadále zůstat. Na klubové úrovni uvidíme, co přijde. Každopádně se budu snažit s holkama z Plzně stále posouvat dopředu a budu jim co nejvíce k ruce.“
