Rogaining - běh až na krev
Něco z historie
Rogaining pochází z Austrálie. Již v roce 1947 zde proběhl první závod v 24 hodinové pěší navigaci v náročném terénu. Název vznikl ze spojení počátečních písmen dvou Australanů – ROd GAIl a NEilPhillips, kteří si tento orientační scorelauf (bodovací závod omezený časem) nechali v roce 1976 patentovat.
Průběh závodu
Start a cíl rogainingu je na jednom místě. Start je zpravidla ve 12:00 dne D a cíl ve 12:00 dne D+1. Toto místo je prostorem pouze pro závodníky a pořadatele. Týmy se sem mohou v průběhu závodu kdykoliv vracet, mohou se zde najíst a napít jak z vlastních zásob, tak i zásob pořadatele, převléci a odpočinout. Na tomto místě také týmy obdrží přesně 2 hodiny před vlastním startem (v 10 hod.) mapy se zakreslenými kontrolami, s jejich popisem (např. kontrola číslo 53 je u jižní paty pětimetrové skály – což se z mapy vyčíst nedá) a s jejich bodovým ohodnocením. Každý člen týmu má svoji mapu, ale vždy se musí oba na strategii (které kontroly a v jakém pořadí „sesbírat“, zda se budou v průběhu závodu vracet do závodního prostoru apod.) dohodnout. Tyto dvě hodiny mentální práce pak budou mnohokrát v horizontu několika let znovu a znovu probírány: Rogainingů se nedá běžet více než dva za rok a každá chyba ve strategii „bolí“ 24 hodin. A na to se nedá zapomenout za týden.
Ve 12 hodin se startuje a opravdoví závodníci vybíhají opravdu rychle. Naštěstí se startovní pole po nějakých pár desítkách minutroztrhá. Každý tým má totiž svou strategii. V popisu jsou na některých vyznačených kontrolách pořadatelem nachytány kontejnery s pitnou vodou. Jinak na ostatních není nic, jen normální orientační lampión a klasické kleště k oražení průchodu kontrolou do průkazky.Stane-li se vám na trati nějaký vážnější úraz, kontrola vás nezachrání, protože na nich pořadatelé nejsou. Jediný kdo vám může pomoct, je jiný tým, pokud tam někde je. Ten vám podle pravidel pomoc poskytnout dokonce musí. Pokud týmová volba postupu zapomněla na to, že na každé čtyři hodiny běhu potřebuje cca 2 l ionťákua jejichCamelbaky už jsou prázdné, tak mají obrovské štěstí, pokud je v postupu pramen. Pokud ne, je to špatné.Ani z čisťounkých potůčků se pít nedá. Ani když z mapy vidí, odkud tečou a to jsouteprve na začátku závodu, kdy za sebou mají teprve šest hodin běhu.
6 hodin běhu za sebou a dalších 18 před sebou. Kontrola s vodou je daleko..
Po cca 10 hodinách běhu se začíná stmívat, za chvíli můžou týmy „legálně“ zastavit, protože si potřebují nasadit čelovky. V noci je pohyb pomalejší. Navíc, na „padesátce“ se těžko něco hledá ve dne, natož v noci a speciální orienťácká světla vydrží jen kolem pěti hodin a jsou strašně těžká, univerzální zase tolik nesvítí. Výhodou je, že už jsou týmy daleko od startu a kontrolní body daleko od trati jsou hodnoceny vyšším počtem bodů.
Ráno už zbývá jenom šest, pět, čtyři hodiny do konce. Začíná to ubíhat nějak rychleji. Ještě ale přijde „spánková“ krize.
Za chvíli bude poledne, ale cíl mají stále nějak daleko. Každou minutu po dvanácté ztrácejí týmybody.
Po doběhnutí do cíle přichází vytoužená čistá voda, jídlo a odpočinek.
Varianty
Méně náročné závody např. na 12, 6 nebo 5 hodin (nejkratší z nich jsou jen denní) se často pořádají jako závody jednotlivců.