Šéftrenér basketbalové mládeže Lejsek: Dostat se do NBA je snem většiny kluků. Prvního kontaktu s mezinárodním basketem se u nás hráči dostane opravdu brzy
Basketbalová Lokomotiva patří mezi respektované kluby, které zkrátka a jednoduše umí pracovat s mládeží. Ne vždy je to ale jen o tréninku. Jedním z největších benefitů basketbalové Lokomotivy je dobrý kolektiv a pravidelné získávání zkušeností se zahraničními týmy.
O tom jak vlastně funguje basketbalová mládež Lokomotivy jsme si povídali se šéftrenérem mládeže – Jaroslavem Lejskem.
Plzeňská Lokomotiva má opravdu nebývale velkou mládežnickou základnu. Je tedy pro klub mládež prioritou?
„Určitě ano. Ten klub jako takový byl vždy spíše mládežnicky zaměřený. Historie toho příběhu se táhne už od roku 1974, kdy byl klub založen. Tehdy vlastně ani v celém kraji moc klubů nebylo a z našeho pohledu prostě mládež dávala největší smysl. Postupem let jsme ale vybudovali ucelený systém mládežnických kategorií. Od kategorie U8 po U19.
Samozřejmě jsme si na počátku procházeli krizí, která byla způsobena jak nedostatkem dětí, tak nedostatkem trenérů. Rozhodli jsme se to budovat odspodu tak, abychom v každé kategorii měli konkurenceschopný tým. Díky tomu jsme postupně vytvořili vlastně krajského hegemona.“
Od sedmdesátých let se mnohé změnilo. Jak se proměnila práce s dětmi?
„Hodně. Největší změna nastala, když z Domažlic přišel Erik Eisman. Do klubu přišel jako šéftrenér, a klub jako takový začal být stavěn na mladých trenérech. Snažíme se ty věci dělat jinak, než se to dělalo dřív a nese to ovoce. Děti nám nekončí, přivádí své kamarády a v tom je velký rozdíl oproti tomu obecnému trendu. Každý trenér svůj tým vede tak, jak je podle nás nejlepší, takže spousta her, moc nedrilujeme a snažíme se nabídnout co největší pestrost toho, jak se dá basketbal hrát a trénovat.
Jakkoli to v Česku není sport číslo jedna, tak je to velmi globální sport s obrovskou konkurencí. Naším cílem je, aby se z dětí jednou stali naši trenéři. Zkrátka aby mladí lidé vychovávali mladé lidi.“
Jak vlastně zaujmout a nadchnout malé dítě pro basketbal?
„Není to úplně jednoduché, ale rozhodně to není nemožné. Problém u basketbalu je, že je to těžký a specifický sport. Nefunguje to tak, že přijdete a hrajete. Potřebujete umět driblovat, potřebujete umět nahrávat. V porovnání třeba s fotbalem je to o něco náročnější, ale to mají všechny ty techničtější sporty – volejbal, hokej…
Snažíme se děti zaujmout rozmanitostí. Během toho tréninku si každý vyzkouší mnoho aktivit, takže to není jen o střelbě na koš. Dáváme velký důraz na dobrou partu a postupem času zapojujeme basketbalové prvky. Problémem našeho kraje je, že chybí konkurence. Proto všechny ročníky do 13 let bereme pravidelně do zahraničí na mládežnický turnaj, aby to byl pro ně zážitek. To nám přináší velmi dobré výsledky. Jsme mistři České republiky U12, vicemistři U11, ale neděláme to primárně pro výsledky. Faktem ale je, že pokud s tou mládeží pracujeme kvalitně, výsledky se dostaví. Díky tomu jsme se i stali vzorem pro některé kluby.
Benefitem pak může být i to, že máme několik týmů v kategorii, takzvaná béčka, céčka pro hobbíky. Do kategorie U15 to bereme hodně jako kroužek, od této kategorie je to pak logicky více na vážno.“
Jaké kategorie v současné době Lokomotiva má?
„Začínáme od U6, kdy se jedná o jeden trénink týdně pro mateřské školky. Vedeme kroužky i na základních školách a snažíme se, aby rodiče měli možnost své dítě přivést co nejdříve a budovat v něm nějaký kladný vztah ke sportu. Zkrátka každý, kdo chce, je vítán.
Pak máme kategorii U8, U10, kde už děti začínáme brát na celodenní turnaje. Například do Děčína, kde je obrovská hala a mají možnost si to vyzkoušet. Od U11 začínáme s pravidelnou soutěží, která vrcholí mistrovstvím České republiky, kde jsme pravidelnými účastníky.“
Jak do dětí dostáváte basketbalová pravidla? Přeci jen jsou, v porovnání s florbalem, házenou a jinými sporty dost specifická…
„Na toto naštěstí reagovala Federace řadou úprav. Děti hrají na nižší koše, mají menší míč, což jim určitě pomáhá. My v tom úplném počátku chceme jen živelnost. Chceme, aby si zahráli, takže většina těch tréninků je vlastně bez pravidel a dostáváme to do nich postupně. Máme na to zavedený systém, který už několik let dobře funguje. Samozřejmě si uvědomujeme, že je to náročný sport z hlediska pravidel. Mnoho lidí se na něj nekouká, protože v polovině případů nevědí, co se píská. V rámci naší propagace se to ale snažíme změnit a zlomit ta typická klišé o tom, že je to bezkontaktní sport, jak je to mnohdy například tělocvikáři na školách vnímáno. Ten sport je tvrdý, dynamický a pokud se to umí, tak je to i pro oko velmi lákavé.
Na úplném začátku vůbec neřešíme, jestli dítě s míčem běží, nebo dribluje. Víme, že tu správnou techniku do nich časem dostaneme.“
Kazí tedy trochu tělocvikáři dojem o basketu?
„To ani ne, ale je to spíš jakési dogma, které vzniklo ani nevím jak. Už když jsem vyrůstal, tak se říkalo, že je to bezkontaktní sport a je to tak dodnes. Když se pak ale lidi přijdou podívat, tak mnohdy nechápou, že to tak v praxi není. Na druhou stranu to opravdu není tak tvrdé, jako třeba házená. Kontaktní sport to ale bezesporu je.
Pro tělocvikáře je ten sport velice těžký v tom ohledu, že má mnoho specifik. Určitá cesta by mohla být ve zjednodušení pravidel, aby bylo jednodušší si to zkusit.“
Jak je basket mezi dětmi vnímaný?
„V posledních letech lépe a lépe. Mluví se o něm mezi mladými lidmi, zpívají o něm rappeři, stal se součástí kultury. Dětské vzory jako Dončić, Jokić jsou Evropané, takže ta NBA je najednou velice blízko. Velmi často vidím děti házet si na venkovních hřištích, chodit v NBA dresech, což je super. Zájem roste třeba i o A-tým. Možná i proto je tak často hrávaný ve školách.“
Kdy je ideální čas na to pomýšlet na profesionální ambice?
„Patnáct, šestnáct let. My i razíme názor, že pokud dítě do čtrnácti let chodí na více kroužků, tak jsme jednoznačně pro. Ať chodí plavat, ať chodí na atletiku. Pokud tady splní nějaké dva tréninky za týden, je to super. Když už přechází do U17, což je v patnácti letech, tak už chceme nějaké nastavení „chci se zlepšovat“ a pak to do A-týmu buď vyjde, nebo nevyjde. Co se týká čísel, buďme realisté. Do NBA se dostat je prakticky nemožné, ale přesto je to snem drtivé většiny kluků, kteří u nás hrají.“
Může kombinace různých kroužků pomoct i v tom basketbalovém rozvoji?
„Určitě. Paradoxně nejšikovnější děti, které máme, jsou bývalí fotbalisté. Umí velmi dobře ovládat nohy. To ale platí i naopak – naše děti pak mají výhodu v jiných sportech, protože umí ovládat ruce i nohy najednou. Vždycky je dobré se všestranně rozvíjet a pak mít ten jeden míčový sport.“
Pro svou mládež pravidelně pořádáte i mezinárodní turnaj, který se těší nemalé oblibě.
„Tuhle akci založil asi před jedenácti lety Filip Marian. Turnaj kdysi začínal formou miniturnaje, který měl vyplnit díru mezi prázdninami. Dnes to došlo do stavu, kdy sem jezdí osmdesát týmů z celé Evropy. Velká výhoda je ve sportovním areálu, který je městský a díky tomu máme na dost malém prostoru mnoho hřišť, což neuvěřitelně pomáhá.
Nejúspěšnější ročník jsme tu měli před Covidem. 90 týmů z deseti zemí, letos to bylo 78 ze šesti zemí, takže se dostáváme zpět. Pro týmy je to ideální čas na to vyplnit vánoční prázdniny sportem.“
Kam ten turnaj ještě posunout?
„Pro nás je jediná cesta – zvyšování úrovně. Úroveň týmů, služeb, zázemí, rozhodčích a dalších aspektů. Už teď jsme ale v těchto věcech na velmi dobré úrovni, čemuž odpovídá i to, kdo na naše turnaje jezdí. S tímto turnajem jsme se dokonce dostali do FIBA kalendáře, což je obrovský úspěch. Chceme vytvořit jedinečný turnaj, který tu bude i za dvacet, třicet let. Bereme to tak, že pro české týmy přinášíme zahraniční zkušenosti.“
Některé sporty bojují s poměrně velkou nedisciplinovaností fanoušků u mládežnických kategorií. Jak je na tom Lokomotiva?
„My s tím problém nemáme. Máme skvělé rodiče. Samozřejmě se za ty roky našlo pár výjimek, ale vždy jsme to řešili opravdu striktně a nesmlouvavě. Co se týká chování v jiných halách… vlastně mi to moc nevadí. Nějaké nadávky na soupeře určitě ne, ale určitý tlak na rozhodčí musí být. Emoce ke sportu prostě patří. Ale žádné vulgarity na soupeře, to je jasné.“
